Odpady a kompostování
Smetí, smetí, samé smetí.
Jsme nepoučitelní! Kolik desetiletí už patří gigantická nadprodukce odpadů k nejpalčivějším ekologickým problémům lidské společnosti? Jistě, máme tu i průmyslové znečišťování ovzduší, masivní odlesňování, devastaci ekosystémů těžebními korporacemi, vysychání podzemních vod a spoustu dalších, ale nic z toho se tak nedotýká každičkého z nás, jako právě ODPAD. Stačí když nahlédneme do supermarketových košíků, otevřeme ledničku nebo vrata do garáže, stačí když odklopíme víka svých popelnic. Co vidíme?
Trocha čísel na úvod
Podle statistik ministerstva životního prostředí např. z roku 2022, produkuje Česká republika každoročně více než 39 miliónů tun odpadu. Což vychází 3 700 kg na jednoho obyvatele. Velký podíl na tomto čísle nese odpad z průmyslové a zemědělské výroby, zejména pak stavební nebo zpracovatelský průmysl se na tomto čísle podílejí téměř ze tří čtvrtin.
Z tohoto celkového množství se daří přibližně 86 % zpětně využívat. Z toho 83 % materiálově a 3 % energeticky. Na skládkách končí asi 13 % ze všech odpadů. Celkem uspokojivá odpadová politika.
Pokud se však zaměříme ryze na odpad komunální už statistiky tak slavné nejsou. Z celkového objemu 6 miliónů tun, který domácnosti v české republice vyprodukují, dokážeme nějakým způsobem vytřídit a následně zužitkovat (recyklovat, kompostovat využít jako surovinu k výrobě energie) pouze lehce nadpoloviční většinu. Zbývajících 45 procent končí na skládkách. A to je daleko za celoevropským průměrem, který u komunálního odpadu dosahuje v rámci EU sotva 25% a v Německu dokonce pouhá 2 %.
Zkusme si představit, že bychom měli přímou zodpovědnost za každičký předmět který se v naší domácnosti nachází. A to nejen v okamžiku, kdy slouží, ale i po tom, co pro nás přestane být užitečný.
Že by neexistoval hromadný svozový systém komunálního odpadu, kdy podle hesla sejde z očí, sejde z mysli, se každá vyhozená věc rozpustí ve vzduchoprázdnu. Proto to platíme, ne?!
Představme si, že bychom měli k dispozici dejme tomu metr čtvereční prostoru, třeba v obýváku, nebo na balkoně, nebo uprostřed anglického trávníku naší dokonalé zahrady, a věci, které už nevyužijeme, bychom skládali sem! Pěkně sobě, sousedům i náhodným kolemjdoucím na očích. Po dlouhé týdny a měsíce se vršící hromada. V horku. V zimě. V dešti. Všechny ty kelímky od jogurtů, igelitové pytlíky od salámů, rozbité toustovače, vybité baterky, kartonové krabice od džusů a mléka. A každý rok by tato hromada byla o oněch průměrných 550 kg větší. Ano, právě tolik komunálního odpadu totiž připadá v Čechách na jednoho obyvatele.
A nedělejme si iluze, že se to časem nějak rozloží. Rozloží, jistě, třeba takový kelímek od jogurtu na to má více než 50 let. Plechovka od piva dokonce 500 let. A stará kreditní karta i 1000 let. Anebo taková polystyrenová nástěnka z kanceláře úžasných 10 000 let !!!!
Možná, kdyby měl každý doma takovou smradlavou a neustále narůstající pyramidku, třeba by konečně pochopil ... něco je ŠPATNĚ !
Recyklace !???
Jistě, můžeme recyklovat. Kelímek od jogurtu umyjeme a naplníme jogurtem znovu. A znovu. A znovu. Až se v něm jednoho dne prošoupe díra a už to nepůjde. Tak z něj vyrobíme špunty do uší. A až se prošoupou špunty , bude z něj visačka na dveře. Ale jednou už z něj nepůjde vyrobit nic a on na té naší pyramidě nakonec stejně skončí. Sice mnohem později a hromada díky tomu bude o něco menší, ale problém jsme nevyřešili. Pouze ODSUNULI na později. Ideálně na příští generaci. Hele vnoučku, tady jsem ti odkázal svou pyramidu smetí. To jsi rád, viď?!
Vtipné? Ani ne. Protože my to tak OPRAVDU děláme.
A přitom existuje určitý typ odpadu, který nakupený na pyramidu se časem nejen mírně zmenšuje, ale při správném zacházení dokonce mění na něco velice cenného a životodárného. Ne, neobjevili jsme Ameriku. Tomuhle zázraku se říká KOMPOSTOVÁNÍ a nikdo jej nemusel vynalézat, protože na tomto principu neustálého koloběhu rozkladu a zpětného využívání odumřelých rostlinných i živočišných zbytků je postavena sama PŘÍRODA.
Věděli to už naši předkové
A díky tomu až do průmyslové revoluce problematiku odpadu příliš neřešili. Ona se totiž řešila tak nějak sama. Co se vzalo z pole, to se poli vracelo. A co se týká věcí denní potřeby (s výjimkou několika málo předmětů z kovu, ze skla, nebo z pálené hlíny) obklopovali se materiály podléhajícími velice rychlému a zcela přirozenému rozkladu. Občas možná i rychlejšímu, než by sami chtěli.
Všechno to dřevo, proutí, sláma, tráva, vlna nebo kůže byly totiž materiály, který při vystavení venkovním povětrnostním podmínkách a působení natěšených rozkladačů (právě těch, které nic nechápající člověk označil termínem "biotičtí škůdci" a zařadil sem zástup druhů dřevokazného hmyzu, hub, plísní i bakterií) se rychle vracely do přírodního koloběhu.
Navíc zpracování každé takové suroviny do použitelné podoby bylo velice časově i fyzicky náročné a podle toho se k výslednému výtvoru i přistupovalo. Předměty v domě i v hospodářství se téměř donekonečna opravovaly, drátovaly, sešroubovávaly, látaly, přešívaly nebo přetvářely na něco znovupoužitelného. A v okamžiku, kdy opravdu definitivně dosloužily a byly ponechány svému osudu pohozené někde na mezi (nedělejme si o skládkové politice našich předků žádné iluze), staly se díky přirozeným rozkladných procesům opět součástí matky přírody.
A pokud nestaly, za několik stovek anebo i tisíc let jej archeologové s nadšením vyhrabali, restaurátoři složitě restaurovali a muzejníci umístili do vitrín, aby byla velebeny a uctívány. Nedělejme si iluze, že se totéž stane s našim kelímkem od jogurtu.
Podobně naši předkové zacházeli s potravinami.
A teď nemluvíme o vládnoucích vrstvách (šlechta, duchovenstvo, armáda) ale o "zbývajících" 90% lidské pracující populace. (Nadšenci oživlé historie sice předstírají, že v minulosti existovali především šermíři, rytíři, králové a sem tam nějaký komediant či mnich. Neexistovali. Ale koho by bavilo návštěvníkům celý den předvádět, jak se na poli moří s jednoradličným pluhem ?).
Jejich silná závislost na rozmarech přírody způsobovala, že jídlo v žádném případě nebylo samozřejmostí. Naši předkové si museli vystačit s málem a omezené způsoby uchovávání potravin zaručily, že naši předkové se živili stravou lokální, sezónní a jen minimálně upravenou. Z čehož by měli současní nutriční specialisté nesmírnou radost. Akorát té stravy bylo málokdy dost pro všechny. A tak se s ní šetřilo.
A stejně se přistupovalo i k PŮDĚ.
Dědičné rodové statky byly založené na principu, že stejnou půdu obhospodařuje jedna rodina i několik stovek let. A po celá ta staletí na ni museli vypěstovat všechno, co rodina potřebovala. Touto pestrostí zasazených plodin byla zaručena nejen základní odolnost úrody vůči škůdcům ale i minimalizováno riziko odčerpání určitého typu živin z půdy . (Dnešní Achillova pata všech plošně pěstovaných monokultur). Právě střídáním konkrétních druhů plodin, dělením velkých lánů stromovými a keřovými pásmy, střídáním pěstování a pastvy ... atd., dokázal permakulturní systém, pokud byl prosazován zkušeně a šetrně, zajistit úrodnost a hodnotu půdy generacím příštích dědiců. Bez chemických postřiků, bez anorganických hnojiv, bez erozí ornice, bez extrémního zhutnění a vysychání půdního drnu následkem hluboké orby příliš těžkou zemědělskou technikou.
Ale nedělejme z našich předků uvědomělé ekology.
Těmi určitě nebyli. Průšvihů na přírodním prostředí známe z historie více než dost. Odlesnění hor pasteveckým způsobem hospodaření. Vybití velkých šelem. Přivedení řady lovných živočišných druhů na pokraj vyhubení. Čižba. Žďáření. Smrkové monokultury. A s nástupem průmyslové revoluce pokračuje jeden přehmat za druhým.
A protože kdo falšuje historii, nikdy se z ní nepoučí, přiznejme si otevřeně, že celá ta přirozenost a ekologičnost v chování člověka v historii byla spíš než duševní vyzrálostí a uvědoměním způsobena BIO nabídkou - jako jedinou možnou a dostupnou. Zkrátka neexistovala chemická produkce, neznali polymery, plasty, neběžela automatizovaná výroba, neměli k dispozici informační technologie.
Nebyly jednoduché cesty. Nebyla volba.
O to náročnější to máme my.
Protože my tu volbu máme. Ale pokud v zájmu přírody nezačneme stále častěji ignorovat pohodlí, které nám civilizace tak velkoryse nabízí a nezvolíme možná složitější, ale k životu přívětivější cestu, pokud nezačneme domýšlet důsledky a pečlivě a kriticky vybírat, který z vědeckých vynálezů má pro budoucnost smysl a který je lépe utopit v hloubce zapomnění, dočkají se naše děti a vnoučata nepříliš pěkné budoucnosti barvitě popsané v řadě literárních dystopií.
Moudře to shrnul Antoine de Saint-Exupéry “My nedědíme Zemi po našich předcích, my si ji půjčujeme od našich dětí.“
Co z toho všeho vyplývá?
Že nejlepší odpad je TEN, který nikdy nevznikne. A hned za něj se řadí TEN, který můžeme přírodě bez obav vrátit. Ať už nepozměněný, anebo "zušlechtěný" procesem KOMPOSTOVÁNÍ. Ale o tom už vypráví jiná kapitola.
-učl-
jdetoijinak@jdetoijinak.eu