Smetí, smetí, samé smetí.
Jsme nepoučitelní! Kolik desetiletí už patří gigantická nadprodukce odpadů k nejpalčivějším ekologickým problémům lidské společnosti? Jistě, máme tu i průmyslové znečišťování ovzduší, masivní odlesňování, devastaci ekosystémů těžebními korporacemi, vysychání podzemních vod a spoustu dalších, ale nic z toho se tak netýká každého jednotlivého z nás, jako právě ODPAD.
Stačí, když nahlédneme do supermarketových košíků, otevřeme ledničku nebo vrata do garáže, odklopíme víko svých popelnic. Co vidíme?
Trocha čísel na úvod
Podle statistických údajů z roku 2023 vyprodukovaly státy Evropské unie téměř 2 233 milionů tun odpadu, což vychází asi 5 000 kg odpadu na každého unijního obyvatele. Velký podíl na tomto množství nese odpad z průmyslové a zemědělské výroby, zejména pak průmysl stavební nebo zpracovatelský se na tomto čísle podílí téměř ze tří čtvrtin. A téměř 10–12 % odpadové produkce připadá na odpad komunální (náš vlastní odpad z domácností), což například v roce 2023 znamenalo, že každý obyvatel EU včetně kojenců vyprodukoval 511 kg odpadu jen svou vlastní odpadovou „politikou“. Z tohoto množství se podařilo 48 % recyklovat, 25 % využít energeticky (ve spalovnách) a 22,5 % uložit na skládkách. Zdálo by se, že jde o celkem uspokojivou odpadovou politiku. Protože v rámci Evropské unie tuto ekologickou bilanci vylepšují západní země jako Německo, Dánsko, Nizozemsko nebo Skandinávie.
Střední Evropa je na tom, co se týká skládkování o poznání hůř. (Česká republika 42 %, Slovensko 39 %, Polsko 31 %). Proč? Možná nám to stále ještě nedochází.
Zkusme si představit, že bychom měli přímou zodpovědnost za každičký předmět, který se v naší domácnosti nachází. A to nejen v okamžiku, kdy slouží, ale i potom, co pro nás přestane být užitečný.
Představme si, že by neexistoval hromadný svozový systém komunálního odpadu, kdy podle hesla sejde z očí, sejde z mysli, se každá vyhozená věc rozpustí ve vzduchoprázdnu. Proto to platíme, ne?
Dejme tomu, že bychom měli k dispozici pár čtverečních metrů prostoru, třeba v obýváku, nebo na balkoně, nebo uprostřed anglického trávníku naší dokonalé zahrady, a věci, které už nevyužijeme, bychom skládali sem! Pěkně sobě, sousedům i náhodným kolemjdoucím na očích. Po dlouhé týdny a měsíce se vršící hromada. V horku. V zimě. V dešti. Všechny ty kelímky od jogurtů, igelitové pytlíky od salámů, rozbité toustovače, vybité baterky, kartonové krabice od džusů a mléka. A každý rok by tato hromada byla o oněch průměrných 500 kg větší.
A nedělejme si iluze, že se to časem nějak rozloží. Rozloží. Jistě. Třeba takový kelímek od jogurtu na to má více než 50 let. Plechovka od piva dokonce 500 let. A stará kreditní karta i 1000 let. Anebo taková polystyrenová nástěnka z kanceláře úžasných 10 000 let!!!!
Možná, kdyby měl každý doma takovou smradlavou a neustále narůstající pyramidu, třeba by konečně pochopil ... něco je ŠPATNĚ!
Recyklace !???
Jistě, můžeme recyklovat. Kelímek od jogurtu umyjeme a naplníme znovu. A znovu. A znovu. Až se v něm jednoho dne prošoupe díra, a už to nepůjde. Tak z něj vyrobíme slušivou šálu. A až se prošoupe šála, bude z ní visačka na dveře. To má smysl. A bylo by to skvělé řešení, kdyby jednoho dne nenastala situace, kdy už z ní nepůjde vyrobit NIC a ona na té naší pyramidě nakonec stejně skončí. Sice mnohem později a hromada díky tomu bude o mnoho menší, ale problém jsme nevyřešili. Pouze jej zmenšili a odsunuli na později. Ideálně na příští generaci. Hele vnoučku, tady jsem ti odkázal svou pyramidu smetí. To jsi rád, viď?!
Přitom existuje určitý typ odpadu, který se, nakupený na pyramidu, časem nejen mírně zmenšuje, ale při správném zacházení dokonce mění na něco velice cenného a životodárného. Ne, neobjevili jsme Ameriku. Tomuhle zázraku se říká KOMPOSTOVÁNÍ. A nikdo jej nemusel vynalézat, protože na tomto principu neustálého koloběhu rozkladu a zpětného využívání odumřelých rostlinných i živočišných zbytků je postavena sama PŘÍRODA.
Věděli to už naši předkové
A díky tomu až do průmyslové revoluce problematiku odpadu příliš neřešili. Ona se totiž řešila tak nějak sama.
Co se vzalo z pole, to se poli vracelo. A co se týká věcí denní potřeby (s výjimkou několika málo předmětů z kovu, ze skla, nebo z pálené hlíny) obklopovali se materiály podléhajícími velice rychlému a zcela přirozenému rozkladu. Občas možná i rychlejšímu, než by sami chtěli.
Všechno to dřevo, proutí, sláma, tráva, vlna nebo kůže byly totiž materiály, které při vystavení venkovním povětrnostním podmínkám a působení natěšených rozkladačů (Právě těch, které nic nechápající člověk označil termínem "biotičtí škůdci" a zařadil mezi ně zástup druhů dřevokazného hmyzu, hub, plísní i bakterií.) se rychle vracely do přírodního koloběhu.
Navíc zpracování každé takové suroviny do použitelné podoby bylo velice časově i fyzicky náročné a podle toho se k výslednému výtvoru i přistupovalo.
Předměty v domě i v hospodářství se téměř donekonečna opravovaly, látaly, přešívaly nebo přetvářely na něco znovupoužitelného. A v okamžiku, kdy opravdu definitivně dosloužily a byly ponechány svému osudu pohozené někde na mezi (nedělejme si o skládkové politice našich předků žádné iluze), staly se díky přirozeným rozkladným procesům opět součástí matky přírody.
A pokud se nestaly, za několik stovek anebo i tisíc let jej archeologové s nadšením vyhrabali, restaurátoři složitě restaurovali a muzejníci umístili do vitrín, aby byly velebeny a uctívány. Nedělejme si iluze, že se totéž stane s naším kelímkem od jogurtu.
Podobně naši předkové zacházeli s potravinami. A teď nemluvíme o vládnoucích vrstvách (šlechta, duchovenstvo, armáda), ale o zbývajících devadesáti procentech lidské pracující populace. Jejich silná závislost na rozmarech přírody způsobovala, že jídlo v žádném případě nebylo samozřejmostí. Naši předkové si museli vystačit s málem a omezené způsoby uchovávání potravin zaručily, že naši předkové se živili stravou lokální, sezónní a jen minimálně upravenou. Z čehož by měli současní nutriční specialisté nesmírnou radost. Akorát té stravy bylo málokdy dost pro všechny. A tak se s ní šetřilo.
A stejně se přistupovalo i k PŮDĚ.
Dědičné rodové statky byly založené na principu, že stejnou půdu obhospodařuje jedna rodina i několik stovek let. A po celá ta staletí na ni museli vypěstovat všechno, co rodina potřebovala. Touto pestrostí zasazených plodin byla zaručena nejen základní odolnost úrody vůči škůdcům, ale minimalizováno bylo i riziko odčerpání určitého typu živin z půdy (dnešní Achillova pata všech plošně pěstovaných monokultur).
Právě střídáním konkrétních druhů plodin, dělením velkých lánů stromovými a keřovými pásmy, střídáním pěstování a pastvy, dokázal permakulturní systém, pokud byl prosazován zkušeně a šetrně, zajistit úrodnost a hodnotu půdy generacím příštích dědiců. Bez chemických postřiků, bez anorganických hnojiv, bez erozí ornice, bez extrémního zhutnění a vysychání půdního drnu následkem hluboké orby příliš těžkou zemědělskou technikou.
Ale nedělejme z našich předků uvědomělé ekology.
Těmi určitě nebyli. Průšvihů na přírodním prostředí známe z historie více než dost. Odlesnění hor pasteveckým způsobem hospodaření. Vybití velkých šelem. Přivedení řady lovných živočišných druhů na pokraj vyhubení. Čižba. Žďáření. Smrkové monokultury. A s nástupem průmyslové revoluce pokračuje jeden přehmat za druhým.
A protože kdo falšuje historii, nikdy se z ní nepoučí, přiznejme si otevřeně, že celá ta přirozenost a ekologičnost v chování člověka v historii byla spíš než duševní vyzrálostí a uvědoměním způsobena BIO nabídkou - jako jedinou možnou a dostupnou. Zkrátka neexistovala chemická produkce, neznali polymery, plasty, neběžela automatizovaná výroba, neměli k dispozici informační technologie.
Nebyly jednoduché cesty. Nebyla volba.
O to náročnější to máme my.
Protože my tu volbu máme. Ale pokud v zájmu přírody nezačneme stále častěji ignorovat pohodlí, které nám civilizace tak velkoryse nabízí a nezvolíme možná složitější, ale k životu přívětivější cestu, pokud nezačneme domýšlet důsledky a pečlivě a kriticky vybírat, který z vědeckých vynálezů má pro budoucnost smysl a který je lépe utopit v hloubce zapomnění, dočkají se naše děti a vnoučata nepříliš pěkné budoucnosti barvitě popsané v řadě literárních dystopií.
A přitom, jak moudře shrnul americký spisovatel a ekolog Wendell Erdman Berry:
“My nedědíme Zemi po našich předcích, my si ji půjčujeme od našich dětí.“
Co z toho všeho vyplývá?
Že nejlepší odpad je TEN, který nikdy nevznikne. A hned za něj se řadí TEN, který můžeme přírodě bez obav vrátit.
Ať už nepozměněný, anebo "zušlechtěný" procesem KOMPOSTOVÁNÍ. Ale o tom už vypráví jiná kapitola.
jdetoijinak@jdetoijinak.eu