PÍŠŤALKA Z PROUTÍ
Princip výroby píšťalky, jako hudebního nástroje, je lidem znám od pradávna.
Nejstarší archeologické nálezy píšťal z dutých ptačích kostí pocházejí už ze starší doby kamenné a existence píšťalek dřevěných nebo rákosových je i v těchto dobách více než pravděpodobná.
Bohužel vzhledem k typu použitého materiálu neměly šanci se zachovat. A tak se musíme spolehnout na prameny písemné nebo ikonografické.
Nález 12 000 let starých kostěných píšťal
ze severního Izraele
Zdroj: Arkeonews.net (2023)
Můžeme je nalézt už v antice. Například Theokrites ve svých „Idylách" (z 3. stol. př. n. l.) přímo popisuje pastýře hrající na dřevěné píšťaly.
Po celý středověk i novověk pak byly dřevěné píšťalky běžným hudebním nástrojem nejen pastýřů, ale ve svých složitějších variantách i hudebníků a komediantů. Nacházíme je na iluminacích. Zmiňují se v poezii, v písních i v lidové slovesnosti.
Existence i způsob výroby píšťalek z proutí byly podrobně a v mnoha regionálních variantách zdokumentovány díky etnografickým výzkumům z 19. století a počátku 20. století. Tehdy byly běžnou dětskou hračkou rozšířenou zejména na venkově.
St – Louis Bible, 1244–1254, Paris
Vyrábíme píšťalku z proutí
Vyrobit typickou „Ladovskou“ píšťalku z proutí není úplně jednoduché. Jedná se o důmyslný nástroj, který přece jen vyžaduje trošku šikovnosti a také opatrnosti. Potřebujeme k tomu ostrý nůž a mladou větvičku.
Větvičky na píšťalky se řežou na jaře, kdy stromová míza teprve začíná proudit pod kůrou. Může být z vrby, černého bezu, krušiny olšové, javoru, lísky a celé řady dalších. Po několika pokusech sami zjistíme, z čeho se nám vyrábí nejlépe.
Větvičku vybíráme mladou, co nejdelší, nejhladší a bez oček. Na jednom konci seřízneme náustek a na horní straně vydloubneme budoucí výdechový otvor. Kousek od konce opatrně kolem dokola nařízneme kůru. Dostatečně hluboko, aby šla po naklepání dobře sejmout, ale ne příliš, aby nám v těle píšťalky nezůstal zářez, a tudíž slabé místo.
Následuje otloukání, kdy jemným ale důsledným naklepáváním a oťukáváním kůry ji uvolňujeme od dřeva tak dlouho, dokud nepůjde stáhnout.
Jemnou ruličku kůry si odložíme stranou a dopracujeme zbytek píšťalky.
Odřízneme a mírným seříznutím upravíme tvar náustku. Ten z jedné strany nasadíme na trubičku z kůry tak, ať nepřekryjeme výdechový otvor.
Na druhý konec trubičky nasadíme zbytek píšťalky a pak už jen zkoušením a mírným posouváním konce doladíme požadovanou výšku tónu.
A můžeme si pískat! Napodobovat hlasy ptáků, nebo třeba pískání srnčat. A ti z nás, co byli obdařeni hudebním sluchem a dokážou naladit každou píšťalku na jiný tón, dokáží na pár kouscích vrbového proutí zahrát celou melodii.
A ještě jednu úžasnou výhodu toto naše vrbové pískání má, že až nás přestane bavit nebo až větvička příliš vyschne a dopíská, tak ji prostě zahrabeme v lese do mechu a ona se opět stane jeho součástí.
Přirozeně, neviditelně a celému lesnímu ekosystému ku prospěchu.
jdetoijinak@jdetoijinak.eu