Hry a hračky
PASTÝŘSKÝ PRAK
Vrhací prak, též prak pastýřský nebo odstředivý, je spolu s oštěpem a lukem jednou z nejstarších zbraní
využívaných lidskou civilizací.
Jedná se o velice jednoduchou a přitom účinnou pomůcku pro vrhání munice (kamení, nebo jiných tvrdých předmětů) do vzdálenosti i několika stovek metrů. Zpravidla míval podobu jednoduché kapsy s dvěma protilehlými rameny, z nichž konec jednoho se navlékal na prst či zápěstí a druhý volně držel v dlani. Vyráběl se zaplétáním rozličných přírodních vláken (lnu, konopí, rákosu, v jiných částech planety i z juky, sisalu nebo kokosových vláken). Pletl se z vlny ovcí, koz, lam i velbloudů, vyráběl se z kůže, z kůry, ze slupek nejrozmanitějších plodů.
Troška historie
Jeho existenci můžeme směle předpokládat už od dob pravěku. Bohužel, vzhledem k materiálům, ze kterých býval zhotoven, se v těchto nejstarších dobách můžeme opřít pouze o sporadické archeologické nálezy souborů kamenné munice, nebo o náhodná ikonografická vyobrazení na předmětech každodenní potřeby: na keramice, na mincích apod.
Teprve s postupem času dokladů o jeho používání přibývá. Nejznámější je bezesporu zmínka ve Starém zákoně. Právě vrhacím prakem skolil mladičký pastýř David filištínského zápasníka Goliáše díky čemuž se stal prvním židovským králem "z lidu i lidem zvoleným".
Rovněž antická literatura popisuje neohrožené oddíly rhódských nebo baleárských prakovníků, kterých měl už Hanibal ve své armádě veliké množství a úspěšně využíval jejich umění v punských válkách. Vrhacímy praky se ozbrojovaly i armády raného středověku a vojáci byli v umění zacházení s nimi vydatně cvičeni.
V průběhu staletí a s vývojem nových a účinnějších zbraní se prak stával součástí výzbroje spíš nižších a nemajetných vrstev. I nadále jimi bránili pastýři svá stáda a odrostlí chlapci jej používali k uličním bojůvkám. Ale z výzbroje profesionální armády pomalu mizí. Poslední zmínky o oddílech práčat pocházejí z Husitských válek.
S příchodem palných zbraní ve vrcholném novověku se vrhací prak z jeviště oficiální vojenské historie ztrácí docela a stává se opravdu jen příležitostnou obrannou pomůckou a vděčnou "hračkou" v rukou odrůstajících dětí.
A i o tento poslední post je nakonec na přelomu 19. a 20. století připraven svým dokonalejším bratrancem vidlicovitého tvaru s nataženou gumou, používaným dodnes nejen dětmi, ale i stoupenci specifické prakostřelecké sportovní disciplíny.
Vrhací prak se tak po několik tisíc let trvajícím výsluní stal archaismem. Dnes už přežívá na okraji veškerého dění spíš jako historický pramen, nebo kuriózní artefakt v rukou nadšenců oživlé historie.
Vyrábíme pastýřský prak
Jak už bylo zmíněno, vrhací prak je v podstatě kapsa na projektil se dvěma rameny. Dostatečně pevná a přitom lehká, skladná, jednoduše přenositelná. A především z co nejdostupnějších, ideálně levných zbytkových materiálů. A tak se splétala z toho, co bylo po ruce. Ze zbytků kůží, lněných a konopných šňůrek a pláten, vlněných přízí , trav, rákosí, kůry a lýka, což všechno byly biologické materiály v přírodě běžně dostupné a v přírodě zase velmi dobře mizející (výborně kompostovatelné :-)) o čemž nejlépe svědčí
fakt jejich úplné absence v archeologických nálezech.
A toho se budeme držet i my.
Praktický návod
Hned na počátku si zdůrazněme, že nebudeme vyrábět zbraň, ale hračku, herní pomůcku, nebo chcete-li sportovní náčiní.
Jeho základní součástí je kapsa, jejíž rozměr přizpůsobíme velikosti munice. Nám se nejlépe osvědčil ovál o velikosti 15 x 5 cm střižený z pevnější kůže (třeba ze starého širšího opasku) nebo ze 3 - 5 vrstev lněného plátna, které sešijeme k sobě. Základní tvar můžeme i utkat na stavu, nebo uháčkovat z lněné ševcovské dratve.
Na vzdálenější konce kapsy následně přišijeme šňůrky. Utkané, nebo stočné z několika pramenů příze, pruhů látky nebo pásků kůže. Raději širší než užší, aby při protáčení v ruce zbytečně neřezaly do dlaní a také aby udržely váhu munice. Konec jednoho ramena přeložíme a zašijeme tak, aby nám vzniklo poutko akorát tak na prst, druhý konec necháme volný. Délku ramen volíme podle výšky střelce. Tak, aby ve spuštěné ruce kapsa visela kousek nad zemí. Oba konce pevně přišijeme ke kapse.
A protože nevyrábíme zbraň, odmítneme jako projektil tvrdý a nebezpečný kámen a porozhlédneme se po munici jiné - ryze mírové. Ta sice nebude mít tak dalekosáhlý dostřel, ale na menší vzdálenost je také velmi přesná a navíc nám ušetří nervy i peníze kvůli zbytečným sousedským konfliktům.
Úplně nejmírumilovnější je v tomto případě ovčí vlna plstěná do tvaru koule. Plstit můžeme buď nasucho plstící jehlou, anebo za mokra - kdy v teplé vodě s mýdlem tvarujeme v dlaních smotek vlněné střiže tak dlouho, až nám vznikne dostatečně pevná kulička.
Dobře poslouží i látkové pytlíčky vycpané jakýmkoliv materiálem - odstřižky látek, senem, trávou, mechem. Nebo srolované ponožky. Čím kulatější a vyváženější budou mít tvar, tím přesnější bude i střelba.
Pytlíček můžeme vysypat i pískem, nebo třeba pilinami , ale tady už bude případný zásah bolet víc. Asi jako když vás trefí tenisový míček. Podobné riziko hrozí i od jiné použitelné munice, jako jsou např. spadaná nezralá jablka (které mimochodem létají moc pěkně), rajčata, nebo vařené brambory (kterých je ale škoda).
Jak střílet z vrhacího praku
A teď už nezbývá, než všechno pořádně vyzkoušet. Je třeba se obrnit trpělivostí. Bude to chtít určitou dávku zkoušení a cviku, než munice přestane neprozřetelně létat na všechny strany.
Jeden konec praku, ten se smyčkou, navlečte pevně na prst, druhý konec vložte do dlaně a dlaň sevřete. Obě ramena praku napněte, do rozšířené části kapsy vložte munici (v tomto případě vlněnou kouli) a celou paži i s prakem roztočte. Až prak získá dostatečnou rotaci, volný konec z dlaně uvolněte a koule vyletí.
Směr a vzdálenost letu munice určíte právě tím, jakým způsobem a jakou rychlostí prak roztočíte (jestli nad hlavou, nebo podél těla, směrem dozadu nebo dopředu) a také ve kterém okamžiku náboj z praku
uvolníte.
Nejpřesnější, ale také nejkratší jsou střely roztáčené podél těla ve směru seshora dopředu (a pak dolů, dozadu a nahoru), kdy prak uvolníme v okamžiku, kdy je v nejvyšším bodě. Střely roztáčené opačným směrem a vypouštěné ze spodní pozice létají mnohem dál a výrazně výš. Ale úplně nejdále zpravidla doletí hody roztáčené nad
hlavou. S těžkou kamennou municí klidně i 100 - 150 metrů. Všechno je otázkou trochy intuice a spousty cviku.
UPOZORNĚNÍ:
Vlněné koule nelétají daleko, jsou příliš lehké, ale bezpečné pro vás i vaše okolí. Pokud se rozhodnete vyměnit vlnu např. za kámen, UJISTĚTE se
nejprve, že jste vrhací techniku dobře zvládli a že ve vašem okolí není nikdo ani nic, co by mohlo přijít k újmě. Děkujeme !
Přejeme příjemné zkoušení a spoustu zdařilých pokusů
-učl-
Vyzkoušeli jste některý z našich návodů, nebo výzev a ono vám to nevyšlo?
Anebo naopak VYŠLO ?!
Zkoušíte také experimentovat?
Máte své vlastní nápady?
Anebo máte připomínky k těm našim?
NAPIŠTE NÁM!
Na e-mail. Na Facebook.
Na DISKUZNÍ FÓRUM !
Rádi vaše postřehy zveřejníme !
jdetoijinak@jdetoijinak.eu