LEPIDLA přírodní a kompostovatelná
Lepidlo je skvělý vynález a bývá nedílnou součástí většiny tvůrčích aktivit lidského života. Neobejdou se bez něj domácnosti, řemeslníci ani velké průmyslové podniky.
A velice často po něm saháme i během našeho kreativního tvoření.
Ale není lepidlo jako lepidlo.
Průmyslová revoluce, a především pak vzestup chemického průmyslu na konci 19. století, začala svět zaplavovat nepřeberným množstvím spolehlivých, extra držících, rychleschnoucích, nerozlepitelných, a takřka nezničitelných adheziv. A v řadě případů i toxických. Procesem výroby, při užívání i během likvidace.
A právě taková bychom rádi během našeho kreativního tvoření obešli velikým obloukem.
INSPIRUJME SE HISTORIÍ
V žádném případě neplatí, že přírodní a netoxické lepidlo rovná se lepidlo neúčinné.
A historie je toho důkazem. Můžeme najít nekonečné množství příkladů, kdy předměty slepené před několika stovkami, ba i tisíci lety zůstaly v téměř nezměněném stavu dodnes.Už v paleolitu, to znamená před 200 tisíci lety, používal pravěký člověk k připevnění pazourkových nástrojů k toporům lýkové provazy fixované stromovou smůlou.
A nejstarší důkaz o použití skutečného „vařeného“ lepidla je starý asi 10 000 let.
Byl nalezen v jeskyni Nahal Hemar, na pobřeží Mrtvého moře v Izraeli.
Zdejší neolitická kultura se vyznačuje množstvím předmětů pokrytých vrstvou dnes už zvětralé a zčernalé látky, připomínající svým složením kostní klíh. Archeologové ji našli například na hrubých tkaninách nebo síťovaných koších a pravděpodobně zvyšovala jejích odolnost vůči vodě.
Knihařská dílna. Grafika 16. století
Archeologové ji našli například na hrubých tkaninách nebo síťovaných koších a pravděpodobně zvyšovala jejích odolnost vůči vodě.
Lepidlo na bázi živočišného kolagenu používali i starověcí Egypťané asi před 4 000 lety. Vyrábělo se dlouhým vařením zvířecích kůží, kopyt a pojivové tkáně a používalo se například k zvýšení trvanlivosti papyrových svitků nebo pojivo barev, či při výrobě dřevěného nábytku. Několik exemplářů takového nábytku se dochovalo v hrobkách faraonů, včetně Tutanchamonovy rakve.
I ve středověku máme doloženo používání celé škály rozmanitých lepidel, lišící se původem, způsobem zpracování i konečným využitím.
Nadále se pokračuje v používání živočišných kolagenních lepidel vznikajících vařením kůže, šlach a kostí. Ta byla díky své pevnosti a částečné voděodolnosti, využívána především při práci se dřevem.
Specifické postavení mezi živočišnými lepidly měla lepidla kaseinová, vyráběná přidáním alkalické zásady do zkyslého mléka. Anebo lepidla albuminová, což byl v podstatě čistý vaječný bílek oblíbený především zlatníky jako ideální podklad pod zlacení.
Velice rozšířená byla i lepidla rostlinná – škrobová (pasty z obilného škrobu, moučná lepidla apod.) používaná běžně v domácnosti i při řemeslné výrobě, např. pro lepení papíru, knižních bloků, nebo textilií.
Hojně se používaly i přírodní pryskyřice a dehty. Dehet ve středověku byl v podstatě odpadním produktem při pálení dřevěného uhlí v milířích a své uplatnění nacházel ve stavebnictví, bednářství nebo v lodnictví k lepení a těsnění spár.
Knihařská dílna. Grafika 16. století
Postupem času se jednotlivé technologie výroby lepidel zdokonalovaly a vylepšovaly, ale v principu zůstávaly stejné. Stavěné na přírodním základu.
Skutečný zlom znamenal v tomto odvětví konec 19. a 20. století. Vědecký výzkum a masová chemicky regulovaná výroba přinesla na trh řadu nových lepicích přípravků dosud nevídaných vlastností.
Ale všechny ty fenol-formaldehydové pryskyřice, polyvinylacetáty (PVA), epoxidy, polyuretany, silikony anebo cyanoakryláty mají jedno společné. Jsou toxické. Některé už od procesu výroby, některé při dlouhodobé expozici, některé při hoření ve spalovnách nebezpečného odpadu.
A příroda si s tím neví rady.
Zkusme ji trošičku ulevit. Smeťme z pracovních stolů všechny ty kanagony, chemopreny, vteřinová lepidla a tavné pistole. A zkusme si namíchat něco bezpečného, přírodního, a přitom stejně účinného. A k tomu KOMPOSTOVATELNÉHO.
Vyrábíme LEPIDLA
LEPIDLA OBILNÁ A ŠKROBOVÁ
V běžné praxi kreativních dílen asi nejčastěji sáhneme po lepidlech OBILNÝCH. Suroviny k jejich výrobě jsou snadno dostupné, příprava je celkem rychlá a jejich zdravotní závadnost je stejná jako například u krupičné kaše.
Výborně lepí papír, karton, textil, drobné přírodniny i lehčí dřevo. Po vyschnutí téměř zprůhlední a pracuje se s ním jako s jakoukoliv syntetickou disperzí. Není voděodolné. Vodou se rozpouští a rozlepuje – je reverzibilní. V běžném suchém prostředí je však stabilní a trvanlivé. Pouze ve vlhku rychle podléhá plísní. Je totiž ideálním živným prostředím pro nejrůznější bakterie a plísně. Což ale na druhé straně znamená, že je velice snadno odbouratelné, výborně kompostovatelné a tudíž 100 % EKOLOGICKÉ.
Lepidlo z PŠENIČNÉ MOUKY
Co budeme potřebovat:
*jeden díl pšeničné (lepkové) mouky
*čtyři díly vody
*trošku cukru nebo soli jako konzervant, aby déle vydrželo (můžeme vynechat).
Nejprve si ve vodě pečlivě rozmícháme mouku. Přidáváme ji postupně, ať se nevytvoří hrudky, které by se během vaření už nemusely v lepidle rozplynout.
Když budeme mít rozmícháno, můžeme začít s ohříváním. Je mnohem lepší ohřívat lepidlo pomaleji na mírném teple než rychle na vysokou teplotu.
Směs mícháme, dokud nezačne trochu houstnout. V tom okamžiku můžeme přisypat cukr nebo sůl. Když dosáhne požadované konzistence, stáhneme z plotýnky, a ještě chvíli pokračujeme v míchání, aby se nevytvořil škraloup.
Nejlépe se pracuje s lepidlem o hustotě pudingu, ale pokud se nám podaří uvařit „betonová kaše“, nezoufejme, na funkci lepidla to nikterak neubere.
Když hmota alespoň částečně vychladne, přelijeme ji do sklenice a uchováváme v lednici. Tam vydrží přibližně týden, než se o ni začne pokoušet plíseň. Co nespotřebujeme do týdne, směle zapravíme do kompostu, nebo do bioodpadu. A pro další lepení si připravíme směs novou.
Abychom zbytečně neplýtvali surovinami, snažíme se vždy připravit jen tolik lepidla, kolik odhadem spotřebujeme. Anebo, co ihned nespotřebujeme, posypeme skořicí a sníme.
Lepidlo ŠKROBOVÉ
Z bramborového, kukuřičného nebo pšeničného škrobu dokážeme vyrobit ideální lepidlo a tužidlo na textil. (viz. samostatná kapitola o ŠKROBU a škrobení textilu). Dobře lepí i papír a zasychá do průhlednosti. Není ale tak pevné jako lepidlo obilné a používá se spíš k lepení v tenkých neviditelných vrstvách.
POSTUP:
Nejprve rozmícháme 1 lžíci škrobu ve 3–4 lžících studené vody do úplného rozpuštění. Mezitím menší hrnek vody přivedeme k varu a do vroucí vody postupně vmícháme směs rozpuštěného škrobu. Za stálého míchání vaříme ještě asi 2–3 minuty do úplného zhoustnutí. Necháme vychladnout a můžeme používat.
LEPIDLA ŽIVOČIŠNÉHO PŮVODU
Všeobecně platí, že lepidla živočišného původu mají oproti lepidlům obilným lepší pevnost a po vyschnutí i částečnou voděodolnost. Nejsou však o nic méně přitažlivá pro plísně nebo bakterie.
Lepení VAJEČNÝM BÍLKEM
Lepidlo z bílku (tzv. albumen) je nejrychlejším a prakticky vždy připraveným lepidlem v každé domácnosti. Prostě jen oddělíme bílek od žloutku, lehce prošleháme vidličkou a můžeme nanášet. Lepí dobře i kombinované materiály, rychle zasychá a je relativně pevný. Dodnes se používá například pod zlacení pravým plátkovým zlatem. Nedá se ale skladovat, takže co nespotřebujeme, přimícháme do omelety.
Lepidlo Z MLÉKA
Kaseinové lepidlo (ze sraženého mléka) je pevné a relativně trvanlivé tradiční lepidlo. Jeho výroba je už trošku složitější a připomíná alchymistickou laboratoř.
Co budeme potřebovat:
*Plnotučné mléko + ocet (nebo citrónovou šťávu) pro srážení. Anebo si ulehčíme práci a vezmeme kousek hotového tvarohu
* Soda nebo malé množství vápenné vody.
Nejprve z mléka a octa vyrobíme tvaroh. Mléko lehce ohřejeme tak na 40–50 °C a postupně přidáváme ocet, dokud se mléko viditelně nesrazí (oddělí se bílé tvarohové sraženiny od žlutavé syrovátky). Syrovátku slijeme přes plátno, a sraženinu necháme dobře odkapat. Vzniklý tvaroh propláchneme troškou vody, abychom odstranili zbytky kyseliny a postupně přidáváme malé množství jedlé sody (opravdu jenom malé) a stále mícháme. Tvaroh se nám začne rozpadat na hladkou pastu (tím se částečně neutralizuje kyselina a kasein se rozpustí). Podle potřeby můžeme přidat i trochu vody, aby směs byla lépe roztíratelná a můžeme okamžitě používat.
Získáme tak tradiční lepidlo na dřevo i papír. Dobře přilnavé a po vytvrzení velice pevné.
Profesionální kaseinová lepidla, kde se místo sody použilo vápno, jsou i lehce voděodolná a v suchém prostředí velice trvanlivá.
Lepidla KLIHOVÁ / ŽELATINOVÁ
Prastaré a dodnes používané přírodní lepidlo vyráběné dlouhým vařením zvířecích kostí a kůží. Je to proces pracný a velice zdlouhavý (kůže se vaří i několik dní) a doprovází jej všude přítomný těžký a mastný zápach. Naštěstí kostní i kožní klihy se i v současnosti běžně používají (restaurátoři, modeláři, výrobci hudebních nástrojů), takže je poměrně snadné sehnat v podobě sušených peciček nebo granulí.
Nám pak stačí pár granulí namočit do vody v poměru 1:1 až 1:2 (záleží na tom, jak moc husté budeme lepidlo potřebovat) a nechat jej přes noc nabobtnat.
Po nabobtnání směs pomalu a za stálého míchání ohříváme ve vodní lázni, dokud se úplně nerozteče a nestane čirou lepivou hmotou (asi 50 až 60 °C). Používáme ještě teplé, chladnutím lepidlo tuhne a musí se znovu rozehřívat.
Po dokonalém zaschnutí, 12–24 hodin, vytvoří pevný a pružný spoj, který je možné teplem znovu rozlepit. Což je obrovská výhoda např. při opravě a restaurování nábytku nebo hudebních nástrojů. Opět pozor na vlhké prostředí a také na domácí mazlíčky. Především ty masožravé. Náš pes nám toho naposledy vychlemtal půl kyblíku.
Lepidlo PRYSKYŘIČNÉ
Pryskyřičná lepidla, ačkoli patří do kategorie tradičních rostlinných lepidel, uvádíme pouze pro úplnost a pro radost případným survivalistům a bushcrafťákům. Pro naše kreativní tvoření se ale příliš nehodí. Nejsou totiž kompostovatelná. Ne, že by kompostovací proces znehodnotila, ale nerozloží se a s ním ani materiál pryskyřicí nasáklý.
Pryskyřice je totiž velice účinný přírodní konzervant. V pryskyřici obsažené terpeny mají silné antimikrobiální i antimykotické účinky a její schopnosti tuhnout na volném vzduchu stromy využívají k hojení menších mechanických poškození.
Člověk si těchto vlastností pryskyřice všiml a už od pravěku ji využívá všude tam, kde chce dosáhnout pevného, trvanlivého, a především voděodolného spoje – k nátěrům lodí, stavebních prvků nebo dřevěných nádob.
Pokud bychom si přeci jenom chtěli pryskyřičný tmel nebo lepidlo vyrobit postupujme velmi opatrně. Pamatujme na to, že pracujeme s velmi hořlavou látkou.
POSTUP
Aby se s pryskyřicí dalo pracovat, musíme ji přivést do tekutějšího stavu – zahřát. Pryskyřici ohříváme zásadně ve vodní lázni a ideálně venku. Pryskyřičné výpary jsou dost dráždivé. Neustále si dáváme pozor, aby nám sama nevzplála. Pro lepší měkkost a vláčnost do roztavené smůly vmícháme asi 10-20 % včelího vosku nebo lněného oleje a trošku jemného dřevěného popela jako plnivo. Nanášíme teplé. Můžeme použít jako lepidlo, tmel nebo i voděodolný nátěr (např. lodi, sudu nebo střechy.) Po vychladnutí vytvoříme pevné spoje s výbornou voděodolností a trvanlivostí, která zpravidla přežije i vlastní materiál.
Příjemné tvoření!
jdetoijinak@jdetoijinak.eu