VOLNOČASOVÁ TVORBA
JINAK A EKOLOGICKY
Když jsme mluvili o odpadu, jeho množství, způsobu nakládání i dopadu na krajinu, pohybovali jsme se v rovině velkých čísel, globálních politik a systémových selhání. Docela snadno pak z té záplavy informací nabudeme dojmu, že naše vlastní jednání je směšně zanedbatelné a k uzoufání marné.
Zkusme proto obrátit svou pozornost k oblastem, kde můžeme ekologické myšlení nejen lépe pochopit, ale také se s ním ztotožnit, a především si ho prakticky osvojit.
Volnočasová tvorba je výjimečný prostor svobody. Neřídí se přísnými výrobními normami, technickými certifikacemi ani ekonomickými ukazateli efektivity. Netvoříme zde proto, aby výrobek obstál v konkurenci trhu, vydržel cestu na Měsíc nebo splnil nároky masové poptávky. Tvoříme proto, že CHCEME tvořit. Pro radost, pro zkušenost, pro vztah k materiálu, pro pocit vnitřního naplnění. A právě tato svoboda nám umožňuje přemýšlet jinak – pomaleji, citlivěji a zodpovědněji.
Dovoluje nám přijmout fakt, že každý výrobek NEMUSÍ být dokonalý, superodolný nebo věčný. Může být pomíjivý, dočasný, symbolický. Může vzniknout a zaniknout, aniž by po sobě zanechal jakoukoliv stopu. Učíme se zde, že hodnota tvorby spočívá nejen ve výsledku, ale především v samotném procesu vytváření a sdílení prožitků i zkušeností.
Jak tedy tvořit a neškodit?
Life Cycle Assessment – LCA
V odborné environmentální praxi se ekologičnost produktu posuzuje pomocí propracovaných a sofistikovaných metod, jako je například posuzování životního cyklu výrobku (Life Cycle Assessment – LCA). Tento přístup sleduje výrobek „od kolébky po hrob“: od těžby surovin, přes výrobu, dopravu, užívání až po likvidaci nebo recyklaci. Metodika vychází z mezinárodních norem řady ISO 14000 a 14044 a pracuje s rozsáhlými datovými soubory.
Mezinárodní norma ISO 14040:2006 definuje LCA jako „kompilaci a vyhodnocení vstupů, výstupů a potenciálních environmentálních dopadů výrobkového systému během jeho životního cyklu“.
Tato metoda stojí na čtyřech hlavních fázích:
1. Definice cíle a rozsahu (Goal and Scope) – jasně se stanoví, proč posuzujeme životní cyklus, co přesně hodnotíme a jaké jsou hranice systému. Například zda máme započítat jen výrobu, nebo i používání a konec životnosti.
2. Inventarizační analýza (Life Cycle Inventory, LCI) – zde se sbírají konkrétní data o materiálech, energii a emisích pro všechny fáze procesu: kolik surovin a energie bylo spotřebováno, kolik emisí vzniklo, kolik odpadu bylo vyprodukováno
3. Hodnocení dopadů (Life Cycle Impact Assessment, LCIA) – tato část převádí shromážděná data do environmentálních ukazatelů. Typické kategorie jsou globální oteplování (uhlíková stopa), tvorba smogu, spotřeba zdrojů, kyselost prostředí, eutrofizace atd.
4. Interpretace výsledků – výsledky se analyzují a hledají se největší zdroje environmentální zátěže, aby bylo možné navrhovat kroky ke zlepšení.
LCA tak není jen „různé sčítání čísel“, ale komplexní způsob, jak pochopit celkovou ekologickou stopu výrobku nebo procesu. Používá se v navrhování produktů, ve strategiích udržitelnosti firem i ve veřejné politice.
I když je to metoda technicky náročná a vyžaduje sběr obrovského množství dat, její princip – dívat se na věci „OD PRVOPOČÁTKU AŽ PO ZÁNIK“ – by se měl stát základní filozofií každého tvůrce, který chce pochopit souvislosti mezi materiály, technikami a dopady na planetu.
Pro každodenní kreativní praxi je však trošku složitá. Má-li ekologické myšlení zakořenit, musí být srozumitelné a uchopitelné. A proto zkusíme tento odborný rámec zjednodušit a převést do základních otázek, které dokážeme klást sami sobě.
Například místo výpočtů uhlíkové stopy se ptáme: kolik energie asi bylo potřeba k výrobě tohoto materiálu? Místo složitých tabulek spotřeby vody si klademe otázku: je tento proces náročný na oplachování, praní, rozpouštění? A místo technických zpráv o likvidaci odpadu zvažujeme: co se s touto věcí stane, až ji přestaneme potřebovat?
Každá kreativní činnost je procesem. Má svůj začátek, průběh a konec. Stejně tak i ekologické posuzování by nemělo být jednorázovým aktem, ale průvodcem celého tvoření.
Už ve chvíli, kdy vzniká plán na nový výtvor, činíme rozhodnutí, která ovlivní nejen výsledek, ale i jeho ekologickou stopu. Volba materiálu, nebo jeho kombinace ovlivňuje možnosti použitých technik a technika zase určuje, jak snadno půjde výrobek opravit, rozebrat nebo vrátit do oběhu atd.
Abychom si celý proces posuzování usnadnili, rozdělíme jej do několika kroků.
Krok 1.
PLÁNOVÁNÍ a zamýšlení se nad smyslem našeho tvoření
Než se pustíme do jakéhokoli tvoření, stojí za to se na chvíli zastavit a položit si jednoduchou otázku. A k čemu to vlastně bude? Ne proto, abychom si brali radost z kreativity, ale abychom jí dali hlubší smysl. Z ekologického hlediska je totiž každá naše volba i volbou materiálu, energie a budoucího prostoru, který výtvor zabere. Procvičování jemné či hrubé motoriky má své nezastupitelné místo u malých dětí nebo lidí s hendikepem, ale u starších dětí a dospělých už bychom mohli chtít víc než jen samotný proces. Přidanou hodnotu – hmotnou či nehmotnou, funkci, která obstojí i po skončení tvoření.
Naši předkové tvořili s rozmyslem. Vážili si materiálu i svého času. Inspirujme se jimi a zkusme se vyhnout dalším univerzálním lapačům prachu, které jsou zajímavé jen na první pohled. Kresba potěší oko, ale když se stane současně i záložkou do knihy, pohladí duši při každém jejím otevření. Hliněná figurka může být i píšťalkou, dřevořezba slánkou, koláž ze semínek plánovanou hostinou pro sýkorky. Když budeme tvořit s ohledem na užitečnost, neochudíme se o radost – naopak ji rozšíříme o dobrý pocit, že náš výtvor má své místo a důvod k existenci.
Krok 2.
VÝBĚR MATERIÁLU
Materiál není nikdy neutrální. Nese v sobě příběh svého vzniku, energii, práci a menší či větší zásahy do krajiny. A to vždycky. A tak bychom k němu měli i přistupovat.
TRADIČNÍ řemeslná a lidová tvorba pracovala téměř výhradně s materiály, které byly místně dostupné a přirozeně obnovitelné.
Sláma, proutí, dřevo, hlína, kámen, vlna či len byly součástí každodenního života a jejich vlastnosti byly důvěrně známé. Lidé znali jejich limity i možnosti zpracování. Věděli, kdy materiál „dozrává“, jak se chová v čase a co se s ním stane, když doslouží. Tento vztah je vedl k přirozené šetrnosti. Materiály byly drahé ne finančně, ale prací a časem.
Odpad v dnešním slova smyslu prakticky neexistoval – zbytky se znovu používaly, vracely do půdy nebo sloužily jako palivo. Materiálový cyklus byl uzavřený a lokální.
SOUČASNÁ kreativní tvorba často využívá materiály průmyslově vyráběné: plastové polotovary, polystyren, syntetické textilie, silikonové formy, akrylové barvy. Tyto materiály jsou sice atraktivní svou barevností, dostupností a snadnou manipulací, ale jejich ekologická stopa je k uzoufání hluboká. Vznikají z neobnovitelných zdrojů, jejich výroba je energeticky náročná a jejich rozklad v přírodě trvá stovky let a v řadě případů se pravděpodobně nerozloží nikdy.
ACH TY OBALY
Z ekologického hlediska není důležité jen složení materiálu, ale také kolik kroků a zdrojů bylo potřeba, aby se dostal do našich rukou.
Řadě přírodních obnovitelných a plně kompostovatelných materiálů kazí ekologickou pověst skutečnost, že k nám putovaly přes půl světa (např. pedig nebo kokosové vlákno), anebo fakt, že jej přepečliví dodavatelé zatavili do plastových krabiček a kilometrů polyethylenových fólií.
GREENWASHING
Když budeme hledat ekologické materiály, možná že narazíme ještě na jeden prapodivný jev. Říká se mu „natírání na zeleno“ nebo též GREENWASHING. Jde v podstatě o nekalou marketingovou praktiku, kdy se výrobce snaží prezentovat výrobek jako ekologický, aniž by na tom bylo zrnko pravdy. Pomáhá si různě. Líbivými obaly s obrázky panenské přírody. Smyšlenými nebo zavádějícími certifikáty a ekoznačkami. Polopravdivými a vágními prohlášeními bez hlubšího vysvětlení.
Coca-cola slazená stévií opravdu nemá s ekologií nebo udržitelností nic společného.
UPCYKLUJME, DOWNCYKLUJME, RECYKLUJME
Než se nadšeně rozběhneme na nákup vysněného materiálu do některého z hobbymarketů, zkusme se ještě porozhlédnout kolem sebe: doma, v dílně, v kanceláři, ve škole. Nezbylo nám něco šikovného od minulého tvoření? Nenajdeme zbytky, odřezky, nebo třeba i zapomenutá dílka z dřívějších let, která by zasloužila dostat novou šanci? Třeba by stačilo jen trošku poopravit původní plány, lehce změnit záměr, věnovat trochu více z tvůrčího času přípravě materiálu.
Prostě RECYKLOVAT nebo ještě lépe UPCYKLOVAT.
Krok 3.
TECHNIKA ZPRACOVÁNÍ a jeho skrytá ekologická stopa
Materiál bychom měli a co teď s ním? Opět přemýšlejme. Způsob, jakým ho hodláme ZPRACOVAT by nám totiž mohl celý náš přepečlivě promýšlený výběr pokazit.
Chybu určitě neuděláme, pokud zvolíme tradiční ruční techniky jako např. pletení, šití, uzlování, opracovávání ručními nástroji, tvarování a modelování za studena atd. Všechno jsou to techniky ekologické a energeticky velmi úsporné, protože jejich hlavním „zdrojem“ je lidská práce, čas a ryzí dovednost.
Naopak moderní techniky často spoléhají na elektrickou energii, teplo, chemické látky a technické vybavení. Tavná lepidla, plastové barvy, vypalování, laminování, pájení, gravírování, enkaustika nebo práce s formami (…atd.) s sebou nesou nejen přímou spotřebu energie a vody, ale i nepřímou ekologickou zátěž spojenou s výrobou složitých nástrojů a zařízení.
Ekologické uvažování zde v žádném případě neznamená odmítání technologií, ale vědomou volbu PŘIMĚŘENOSTI. Ptáme se, zda je zvolený postup skutečně nutný, nebo zda existuje jednodušší, šetrnější alternativa. Klidně se pusťme do lepení a barvení, ale dobře si rozmysleme, jaká lepidla a jaké barvy vybereme. Klidně tavme, odlévejme a vypalujme, pokud sami před sebou dokážeme obhájit, že je to pro projekt důležité a pokud to dokážeme udělat maximálně šetrně.
Právě zde má kreativní tvorba potenciál stát se laboratoří ekologického rozhodování. Můžeme porovnávat, experimentovat, kombinovat tradiční a moderní materiály. Můžeme hledat cesty.
Krok 4.
KONSTRUKCE A SESTAVENÍ
Ve fázi konstrukce a sestavení se naše myšlenky konečně mění v realitu. Právě tady se rozhoduje o tom, jak pevné, stabilní a trvanlivé naše dílo skutečně bude. Pokud výrobek vydrží, nemusíme ho znovu vyrábět, znovu spotřebovávat materiály ani energii. Proto se snažme navrhovat věci tak, aby šly opravit, rozebrat nebo v budoucnu přepracovat. Dávejme přednost chytrým spojům před nevratným lepením a přemýšlejme nad tím, co se s výrobkem stane, až doslouží.
Velkou pozornost věnujeme také KOMBINACÍM MATERIÁLŮ.
Kov, plast a guma spojené „navždy“ sice mohou působit prakticky, ale z hlediska recyklace je to noční můra.
Minimalizujme proto složené materiály a hledejme řešení, která dávají smysl nejen teď, ale i na konci životního cyklu. Pokud vytváříme nádherné přírodní aranžmá z plně kompostovatelných materiálů a slepíme je tavnou pistolí, přestříkáme akrylovým lakem a zasypeme PET konfetami – stvořili jsme nerecyklovatelné MONSTRUM, které jednoho krásného dne skončí na skládce nebo ve spalovně. A to je přesně to, čemu se chceme vyhnout.
Krok 5.
AŽ NASTANE KONEC
Snad nejzásadnější otázkou ekologického tvoření je otázka KONCE.
V okamžiku, kdy výrobek vzniká, by měl mít zároveň promyšlený i svůj „odchod“.
Může být opravitelný, rozebíratelný, znovupoužitelný? Může se stát součástí další tvorby?
Ale co až skutečně nastane jeho konec a nic z výše zmiňovaného už prostě nepůjde? Půjde recyklovat? Zamíří do směsného komunálního odpadu a skončí na dlouhá staletí na skládce? Bude možné využít jej energeticky? A stačí jej doma hodit do kamen anebo potřebuje řízené prostředí průmyslových spaloven?
ANEBO se rychle a bezpečně rozloží v zahradním kompostu?
ANO?!!!
Pak jsme u cíle!!!
Naše kreativní tvoření právě získalo úžasnou výhodu. Definitivně se osvobodilo od snah vytváření věcí s ambicí věčnosti. Dočasnost a pomíjivost se staly vědomou součástí záměru. Výrobek už se nikdy nestane odpadem, ale čestnou etapou v koloběhu samotné přírody.
ZÁVĚR
Pokud kreativní volnočasovou tvorbu obohatíme o rozměr ekologické zodpovědnosti získáme fascinující prostor, kde je možné začít přemýšlet v souvislostech. O tvorbě. O materiálu. O odpovědnosti za věci, které vytváříme. Vlídně, přirozeně, bez nátlaku a zbytečného moralizování.
Nemusíme být dokonalí. Stačí být pozorní. Každý vědomý výběr materiálu, každá jednoduchá technika, každý výrobek s promyšleným osudem je malým, ale významným krokem. A právě tyto malé kroky mají sílu proměňovat naše myšlení – nejen v dílně, ale i v každodenním životě.
jdetoijinak@jdetoijinak.eu