Tvoříme ze dřeva
HLAVOLAMY
Od nejstarších civilizací fascinovalo člověka hraní si s rozumem, intuicí i se zručností vlastních rukou. Hlavolamy – ať už jako hádanky, bludiště nebo mechanické objekty, které lze držet v ruce – byly vždy víc než jen hračky: byly nástrojem rozvoje myšlení, důvtipu, kulturních tradic a v neposlední řadě i uměleckého řemesla.
Jejich počátky sahají hluboko do minulosti.
Slovní hádanky a rébusy doprovázely lidskou kulturu už ve starověku. Například v Mezopotámii a starověkém Řecku se objevovaly písemné i mluvené hádanky, které byly součástí literatury i učených debat. Rovněž grafické labyrinty a bludiště jsou známy z památek egyptských a řeckých kultur.
Obrázek Egyptského LABYRINTU,
podle Athanasiuse Kirchera z 17. stol.
dnes už neexistující stavby v Hawaře.
Wikimedia Commons
První mechanické hlavolamy ve smyslu objektů, které lze skládat či rozebírat, se objevují již ve starověku.
Proslulý je například hlavolam ze 3. století před naším letopočtem připisovaný Archimédovi, kde bylo úkolem přeskládat různými způsoby 14 částí původního čtverce.
Na velice podobném principu jako OSTOMACHION stojí i jeho mladší a dnes mnohem rozšířenější čínský „bratranec“ TANGRAM. Zde je však čtverec rozdělený jen na 7 částí a je tudíž mnohem jednodušší.
Pokus o rekonstrukci Archimedova OSTOMACHIONU,
Museum of Ancient Greek Technology,
Athens — Denexeitelos, Wikimedia Commons,
Ve středověku a novověku se hlavolamy vyvíjely stále více jako vzdělávací a společenské hry určené spíše vyšším vrstvám. S mnohem větším důrazem na řemeslné zpracování a kvalitu.
S nástupem průmyslové, a především vědecko-technické revoluce začaly vznikat první skutečně hmotné mechanické hlavolamy, které jsou předchůdci dnešních kovových a dřevěných objektů.
Například John Spilsbury, britský kartograf působící v Londýně, kolem roku 1760 vytvořil první dřevěné puzzle, když mapu světa připevnil na desku a rozřezal ji na části tak, aby děti mohly skládat státy a kontinenty.
Na obrázku Puzzle Asie v hlavních divizích, John Spilsbury,
1767 British Library Board/Bridgeman Images.
S rozvojem mechanického řemesla a továren na konci 19. století se začaly objevovat první patentované mechanické hlavolamy. Vznikla dokonce kniha londýnského profesora Hoffmana „Puzzles Old and New“ z roku 1893, ve které je řada mechanických hádanek i hlavolamových mechanismů podrobně popsána.
Například v USA byl v roce 1889 patentován a záhy se velice rozšířil populární ball-in-a-maze puzzle (kulička v bludišti), ve kterém se kulička musí dostat skrz spletitý labyrint.
Round maze — Annielogue, Wikimedia Commons
Dalším typem hlavolamů se staly tzv. BURROVY HÁDANKY – prostorové dřevěné hlavolamy, které se skládají z různých, do sebe zasouvaných kostiček. Zmínky o nich nacházíme většinou v písemnostech od 17.–18. století, ale jejich původ je pravděpodobně ještě o něco starší.
„Ježek v kleci“ – fenomén mechanických hlavolamů
Ježek v kleci je bezesporu jedním z nejznámějších mechanických hlavolamů v českém kulturním prostředí.
Ale málokdo ví, že úplně poprvé popsal tento hlavolam americký vynálezce Clarence A. Worrall v patentu z roku 1896. Jeho princip spočíval ve snaze vyjmout „ježka“ (kuličku s různě dlouhými ostny) z válcové klece.
Do Čech se tento typ hlavolamu dostal počátkem 20. století a později se stal kultovním symbolem detektivní trilogie Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu. I díky ní u nás získal takovou popularitu, že se dodnes koná v Praze každoroční mezinárodní mistrovství ve vyjímání ježka z klece.
Z dalších moderních hlavolamů zmiňme alespoň ten světově nejvýznamnější - RUBIKOVU KOSTKU.
Tato důmyslná hračka (vynález maďarského sochaře Ernő Rubika) byla patentována v roce 1975 a velice rychle si podmanila většinu tehdejšího vyspělého světa.
Přeuspořádat v co nejkratším čase sedmadvacet volně se otáčejících kostiček do šesti barevných ploch bylo a stále je důkazem výjimečné zručnosti, důvtipu i skvělé obrazové představivosti.
Během padesáti let své existence se kostka přetvořila v desítky variant sebe sama. Dnes existuje v podobě nejen krychle, ale i kvádru nebo dokonce jehlanu. Počty dílů se u některých typů snížily, u jiných zase zvýšily, nebo dokonce získaly nepravidelný atypický tvar. A všechny společně i v dnešních dobách baví své příznivce napříč světem i generacemi.
VYRÁBÍME HLAVOLAMY
Hlavolam větvičkový
My ale uděláme krok zpět. Opustíme moderní hlavolamy z jásavě barevných polymerních materiálů a zkusíme si vyrobit pár hlavolamů vlastních – přírodních. Ze dřeva, z provázků, z proutí. Tak, aby lahodily oku i v přírodě.
Začneme tím úplně nejjednodušším. Vyrábět budeme z kousku větvičky, lněného provázku a z pevného dřevěného kroužku (třeba od záclon).
Nejprve si vybereme větvičku. Pěkně na obě strany rozvětvenou, aby kladla patřičný odpor. Do spodní části středního dílu větvičky vyvrtáme otvor. Tím provlečeme provázek, na provázek navlečeme kroužek a celé uvážeme v místě rozvětvení tak, aby provázek ani kroužek nešel vyvléct.
A úkolem bude osvobodit kroužek, aniž by se poškodila větvička nebo rozvázal provázek.
A až pořádně potrápíte mozkové závity své i svých přátel, můžeme si vlastní nalezené řešení porovnat s těmi, které jsme objevili my. Stačí načíst vygenerovaný QR.
Větvičku vybíráme mladou, co nejdelší, nejhladší a bez oček. Na jednom konci seřízneme náustek a na horní straně vydloubneme budoucí výdechový otvor. Kousek od konce opatrně kolem dokola nařízneme kůru. Dostatečně hluboko, aby šla po naklepání dobře sejmout, ale ne příliš, aby nám v těle píšťalky nezůstal zářez, a tudíž slabé místo.
Následuje otloukání, kdy jemným ale důsledným naklepáváním a oťukáváním kůry ji uvolňujeme od dřeva tak dlouho, dokud nepůjde stáhnout.
Jemnou ruličku kůry si odložíme stranou a dopracujeme zbytek píšťalky.
Odřízneme a mírným seříznutím upravíme tvar náustku. Ten z jedné strany nasadíme na trubičku z kůry tak, ať nepřekryjeme výdechový otvor.
Na druhý konec trubičky nasadíme zbytek píšťalky a pak už jen zkoušením a mírným posouváním konce doladíme požadovanou výšku tónu.
A můžeme si pískat! Napodobovat hlasy ptáků, nebo třeba pískání srnčat. A ti z nás, co byli obdařeni hudebním sluchem a dokážou naladit každou píšťalku na jiný tón, dokáží na pár kouscích vrbového proutí zahrát celou melodii.
A ještě jednu úžasnou výhodu toto naše vrbové pískání má, že až nás přestane bavit nebo až větvička příliš vyschne a dopíská, tak ji prostě zahrabeme v lese do mechu a ona se opět stane jeho součástí.
Přirozeně, neviditelně a celému lesnímu ekosystému ku prospěchu.
jdetoijinak@jdetoijinak.eu